„My musíme začít tu práci od počátku. Nejdříve jedno, pak druhé a třetí. My musíme skoncovat s hodnostmi, s privilegovanými, s aristokracií, s klérem a s vykořisťovatelským kapitalismem. Jak? Podívejme se na Francii“.

V únoru 1904 přijel Ady poprvé do Paříže, kde si pronajme pokoj v domě, kde bydlí maďarské rodina, se kterou se poznal v Nagyváradu. Mladá žena, známá z jeho pozdější lyriky jako Leda, velmi intenzivně zasáhla do jeho života i poezie. V Paříži Ady psal ponejvíce novinářské články, hlavně z důvodů finančních. V Paříži byl celkem sedmkrát. Neúčastnil se však ani společenského, ani literárního života. Příčinou bylo, mluvil jen velmi málo francouzsky, dohovořil se jen o věcech běžné potřeby, na vyjadřování o složitějších věcech mu už znalosti nestačily. Také nikdy nezapomínal, že je Maďarem. Tak se stalo, že Paříž nepoznala Adyho a téměř ani nevěděla, že jeden z největších moderních maďarských básníků žil tolik let v jejích zdech. V květnu 1904 se dozvěděl od svého lékaře, že trpí nevyléčitelnou krevní chorobou v pokročilém stadiu. Krizi, do které upadl po zdrcující zprávě a ve které byl často pokoušen myšlenkou na sebevraždu, však časem překonal s neopomenutelnou pomocí Ledy. Adymu se podařilo vynésti na světlo a k vědomí širokých vrstev všechny ty hluboké protiklady hospodářské, sociální i národní, které před první světovou válkou zmítaly Maďarskem. Proto byl tak milován a proto byl také tolik nenáviděn. Zbytek života strávil v neustálém cestování.

Ady Endré - Básne 35e